close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Deprese a klesnutí ještě víc na dno

9. února 2017 v 19:30 | HappyGirlx
Ahoj!

Vypadá to, že jsem sem zas po dlouhé době začala psát. Ale mám fakt téma, na které si musel aspoň každý jednou za život položit otázku.

Tématem jsou deprese a řezání u teenagerů.

Ano, není to optimstické téma, ale chci tu o něm mluvit, protože:
1) Jej právě prožívám
2) Aby ostatní pochopili, jak, proč, a tak..

Především chci upozornit, že to není nějaký odborný článek, čistě můj názor a pocit z toho!

Takže asi začnu..

Deprese
-Deprese je asi to jedno z těch nejznámnějších témat, většina lidí o něm minimálně slyšela. Deprese vzniká ze smutku a jedná se o ni tehdy, když smutek trvá delší dobu, měsíc a dýl. Takže deprese není tehdy, když jste jeden den smutní a druhý den už vše okay. Smutné je, že podle vědeckých studií bude v roce 2020 deprese druhá z nejčastějších příčin smrti.
-Vzniká z různých stresových a smutných/nešťastných situací. Může to být úmrtí někoho z rodiny či přátel, ale také může vznikat z hádek, rozchodů, složitých životních situací.
-Člověk trpící depresí nezvládá svůj smutek, z veselého člověka se stáva tichý introvert. S nikým se nebaví, je uzavřený sám do sebe. Může se objevit úbytek váhy, zhoršení známek ve škole, únava. Člověk se se svými problémy nikomu nechce svěřit, má pocit, že ho ostatní nepochopí. Možná to nejde poznat, jestli máte ve svém okolí někoho takového. Přes den se může smát, ale večer může brečet do nekonečna. Ráno musí dělat jakože se nic neděje a nasadit masku, aby nikdo nic nepoznal.
-Tihle lidé se dělí na dva typy:
Ti, kteří jdou za psychologem, popovídají si o tom a po pár měsících je to ten starý známy, kterým byl.
A pak tu jsou ti, kteří tím nikoho nechtějí zatěžovat, a "řeší" to. Ale řeší to tím způsobem, že vezmou žiletku a udělají si rány, protože mají pocit, že fyzická bolest je lepší než psychická. Ano, to se jen zdá. Úleva je tak na hodinu, pak se dostaví pocit psychické bolesti, a je to tu zas. Určitě to je to NEJHORŠÍ ŘEŠENÍ situace, která se prožívá. Člověk si přivodí zranění, a může se na tom stát závislým. Nezdá se to, ale je to tak. Sama to prožívám teď, začala jsem to řešit tímhle způsobem a nic to nepřinese. Nechci s tím nikoho otravovat, ani o tom někomu říct. Schovávám jizvy a zjišťuji, že to fakt není úlevá, ubližuje to víc.
-Nejlepší, co můžete dělat je to, že s řezáním VŮBEC NEZAČNETE, protože to fakt nemá cenu, a VYHLEDÁTE PSYCHOLOGA!!!!! Nemusíte se s tím cítit trapně, dokáže vám ulevit a nebudete na všechno sami. Další z věcí, co pomůže, je, že si pustíte smutnou hudbu, ponoříte se do ní. Po doposlechu se budete cítit líp. Sportujte, protože sport činí člověka šťastnějším. Nehledejte na sobě to špatné, vemte papír a napište na něj 20 věcí, na které jste pyšní (Jde mi matematika, jsem jedna z nejlepších na škole v běhu na 800m, umím hrát na klavír, potkala jsem Johnyho Deppa..). Je toho fakt hodně, něco určite najdete:)

Vím, že tu něco, co píšu, zní zvláštně, ale chci vysvětlit, že na nic v životě nejste sami.

Žijete jen jednou, tak si užívejte života, soustřeďte se na to pozitivní.

Pište klidně dolů do komentářů svůj názor, ptejte se mě ohledně tohohle na cokoliv chcete, ráda odpovím

HappyGirlx
 

Foverer and never

28. října 2016 v 12:40 | HappyGirlx
Ahoj lidi!

Omlouvám se, že sem zase píšu až teď, ale poslední dobou jsem neměla čas, a přemýšlela jsem, že skončím. Viděla jsem, že nikdo nečte moje články, tak jsem si řekla, že tenhle blog zruším. Čtu si naposledy svoje příspěvky, a najednou vidím, že u jednoho mám komentář. Když jsem si jej přečetla, málem jsem se rozbrečela. Ale tím dobrým způsobem (tím špatným jsem teď brečela často - víc níže). Tak jsem si řekla, že tomuhle dám ještě jednu šanci.

Teď, abych to trochu vynahradila, tak sem napíšu, co se za poslední dobu dělo a proč jsem sem nepsala.

Přes prázdniny jsem se se svým klukem neviděla vůbec, protože mi odřekl všechny naše schůzky, prej že nemá čas. V září, když začala škola, jsem ho viděla, ale když se na mě koukl, neusmál se na mě, nepozdravil, neobjal mě, nic. Večer jsem mu napsala, co to znamenalo. On řekl, že nemá náladu se s nikým bavit. Fajn, takže to ani se mnou? To mě už nemáš rád? Ale tohle neříkej, mám tě rád, jen prostě nemám náladu se s nikým bavit.

Další dny, protože pochopil, že to přepískl, se na mě smál, povídal si se mnou atd. Pak najednou zničehonic se se mnou zase přestal bavit, protože všichni zjistili, že spolu chodíme. A on jim zatloukal náš vztah. Když jsem se ho zeptala, co to má znamenat, jestli se za mě stydí, tak ať mi to řekne a skončí to, protože já bych to nezvládnu. Neodpověděl. Pak mi asi po hodině napsal, že bude lepší, když mezi námi už nic nebude, že je mu lépe samotnému a tak trochu naznačil, že se za mě styděl.

O týden později se na mě kamarádka, dlouholetá, zničehonic naštvala, začala na mě řvát, že mě nesnáší a odešla. Doteď se mi neozvala, žádná omluva, nic.

No, od obou konců uběhl měsíc a půl, ale od té doby se ve mě něco rozbilo. Furt na to myslím. Počítám s tím, že ona už se mi neozve, protože se nevídáme (ona bydlí asi 250km od nás). Ale jeho vidím každý den, furt na sebe koukáme na trénincích, (spíš já na něj, on na mě někdy taky), i když on je o rok výš, tak tréninky jsou společný, ale koukáme na seb takovým pohledem cizinců, plného zrady,smutku, zklamání a pohrdavosti.

Mám kvůli tomu deprese, sotva to zvládám. Ve škole se kamarádkámi směju, snažím se na sobě nedát nic znát, ale jak jsem doma, brečím, a slzy nejdou zastavit. Takhle to trvá celou dobu. Mám takový šílený plán, který mi nedá spát, ale chci to zkusit: Napíšu jemu, jestli by nešel se mnou na volnou hodinu, abychom jsme si o tom promluvili (rozchod byl přes SMS). Vím, že je pozdě, ale prostě to musím zkusit. Proč?
1. Chci, abychom měli mezi spolu aspoň takový "přátelský" vztah
2. Protože ho mám furt ráda

Asi si říkate: Proč ho máš ráda, když se k tobe tak hnusně zachoval? Tohle si říkáte asi vy, které neměly takový vztah plný důvěry a lásky. Některé z vás mě možná chápou. Třeba jste měly taky takového "pana Pravého/Dokonalého/Úžasného", říkejte si mu, jak chcete. Prostě kluk snů, krásný, milý, obětavý, byla s ním legrace, holky měly o něj zájem, ale on si vybral vás, ani jste nepochopily proč, když okolo něj byla hromada hezčích. Vybral si vás za svoji princeznu. Pak se najednou změnil a skončil to. Ale přesto ho máte rády.

Lidi, kteří mě moc neměli rádi, nebo jim na mě nezáleželo (alespoň mi to tak přišlo), mi pomáhají. Moje kamarádky se mě z toho snaží dostat. Jenže ony nechápou, jak mi je. Nepochopí, proč chci být sama, bez nikoho, proč mám melanchonické myšlenky...

Co vy na to? Taky jste teď poslední dobou uzavřené do sebe, i když jste dřív byly podle ostatních nejvíč společenská osoba na světe?

Zkusme všechny na to zapomenout. Vím, že je to těžké, ale zkusme na to aspoň nemyslet. Chápu, jak vám je. Teď, když jsem to napsala, je mi líp, ulevilo se mi. Sice ten knedlík v krku a ten strach furt cítím, ale je to o poznání lepší.

A nezapomentě: I když váš život teď vypadá jak bouřka, nebojte, nebude pršet navždy:)

Mám vás ráda! Xx

Happygirlx

Vzpomínky z minulosti

10. července 2016 v 16:00 | HappyGirlx
Dnes vám sem chci napsat trochu melanchonický článek. Před pár dny jsem byla s rodiči na výletě na Sněžce. Vyšli jsme nahoru, nikomu se nic nestalo, ale je to přesto můj nejhorší zážitek za poslední dobu. Celou cestu jsem brečela, občas jsem se zastavila abych se pořádně vydýchala ale nikdo si ničeho nevšiml. Připomělo mi to jednu událost, která se stala mojí největší chybou, i když jsem ji úplně nezavinila.

Stalo se to před dvěma lety. S naší třídou jsme jeli na výlet na Sněžku. Se svojí tenkrát nejlepší kamarádkou jsme se domluvily, že budeme spolu celý výlet, a že spolu budeme na pokoji, prostě takové to klasické domlouvání, to asi znáteSmějící se. Na ten výlet jely další dvě holky, které jsme tak úplně neměly v lásce. Najednou ty dvě holky za mnou přišly a řekly mi, ať se se svojí nejlepší kámoškou nebavím, že mě pomlouvala. Já jsem jim to věřila a už jsem se s ní po celý výlet nebavila. Mezitím se ty dvě staly mými nejlepšími kamarádkami. Celý výlet jsme my tři, spolu ještě s jednou holkou od nás blbly a já si to užívala. Do té doby jsem o svojí "nejlepší kamarádce" ani neslyšela.

Pak, když se mě na "hotelu" zeptala, jestli budu s ní na pokoji, nebo s těma dvěma, tak mi vytekly nervy a začala jsem na ni řvát, že s ní nebudu, že se bez jejího přátelství obejdu, že nemusím poslouchat, jak mě pomlouvá. Ona mi na to řekla, že neví, o čem to mluvím, že mě nikdy nepomlouvala. Já ji nevěřila a pak po celou doby, co jsme stávily na "hotelu", jsme na sebe jen řvaly, brečely jsme, a nechaly se utěšovat od ostatních holek tím, že ta druhá je k ničemu, že se bez ní obejdeme.

S těma dvěma jsem návázala silné přátelské pouto, které trvalo asi 9 měsíců. Bývalá nejlepší kamarádka začala chodit do nesportovní třídy a my tři do atletické třídy. Pak mě ty dvě začaly pomlouvat za mými zády a já se moc neměla s kým bavit, až na moji současnou nejlepší kamarádku a pár dalších lidí. V té době jsem se dozvěděla i pravdu o tom výletu na Sněžce: Moje bývalá nejlepší kamarádka mě ve skutečnosti nepomlouvala, ty dvě si to vymyslely. Pochopila jsem, že ji musím říct pravdu, tak jsem za ní šla a po hodinovém rozhovoru, hromadě pláče a omlouvání se jsme se nakonec usmířily. Byly to ty nejhorší časy, ale jsem ráda, že je mezi námi vše v pořádku, i když kdykoli, když s ní mluvím, mi naskočí husí kůže a bojím se s ní mluvit.

Stalo se vám někdy něco podobného? Máte taky takové místo, které vám připomíná událost, kterou byste nejradši vymazali z paměti, ale nejde to?


Třeba máte tenhle vztah s nějakou osobou, kterou máte rádi, ale bojíte si to všechno vyříkat. Jestli to chcete napravit, říkám vám: Běžte za tou osobou, vše si vyříkejte, omluvte se a doufejte, že vaši omluvu příjme. Třeba ji/ho trápí stejná věc a bude aspoň rád/a, že jste byli schopni omluvit se a vylepšíte si mezi sebou vztahy.

Doufám, že vás článek motivoval, a chystáte se napravit vztahy. Kdyžtak, pokud chcete, mi do komentu napište, jak to dopadloUsmívající seRáda si vše přečtu a budu aspoň ráda, že nejsem jediná, kdo má takovéhle problémyUsmívající se

HappyGirlx
 


Úvod

30. června 2016 v 15:36
Smějící seTakže ahojUsmívající se

Dnes je 30.6., tedy den vysvědčení a taky den, kdy začínám s tímhle blogem. Mám v sobě tolik věcí, které bych chtěla říct, ale bojím se. Proto ty věci budu psát sem. A nemusím se bát, že budou znít trapně, nebo tak něco. Proto tenhle blog je anonymní. Budu vám vděčná, když sem nebudete psát žádný urážlivý komentáře, protože jsem fakt amatér, tak na mě buďte hodníSmějící se

Proč zrovna blog? Protože psaní deníku mě nebavilo, a koneckonců je modernější doba a tak to zkusím s blogem....Mrkající Na začátek bych chtěla napsat pár věcí o sobě:

-Jsem z Česka (překvapivě...Smějící se, město psát nebuduUsmívající se)
-Miluju písníčky (není den kdy bych nějakou neposlouchalaPřekvapený)
-Miluju smajlíkySmějící se
-Mám nejlepší kamarádku Líbající
-Mám klukaNevinný
-Ráda fotím (takže budu sem přidávat fotky, ale žádné selfíčka kvůli anonymitě, to je snad jasný....Smějící se)
-Za pár dní mám narozeninyS vyplazeným jazykem
-Zbožňuju atletikuUsmívající se(chodím do atletické třídy a jsem v prvních 50 nejlepších v běhu na 600m a 800m v republiceÚžasnýv kraji jsem dokonce 1.!)

Možná vás zajíma, co sem budu psát...Budu sem psát nějaké zvláštní věci, co se mi ten den staly a budu potřebovat váš názor nebo s nimi poradit...Usmívající seSamozřejmě sem budu dávat i nějaké fotkyUsmívající se

Dál nevím co psát, tak kdyby vás něco zajímalo, napište dolů do komentuSmějící seMrkající. Tak tohle by bylo zatím vše. Děkuju všem, co si přečetli můj první příspěvek (pokud si ho někdo přečetlSmějící se) a dolů napište, co si o tomhle blogu zatím myslíteUsmívající se

HappyGirlx



Kam dál